*45 Temná noc duše. Když člověku na duchovní cestě skončí období vnitřního i zevního štěstí, je najednou odtržen od vnitřních mystických zážitků božské krásy a stále více se noří do beznaděje hlubokého žalu, v němž se zákonitě hroutí i vnější šťastný život. Najednou z nitra proti veškerým přáním člověka vycházejí trapné a nedůstojné obsahy kdysi vytěsněných přání, aby prožitím ztratily svůj existenční smysl. Temnota zatemnělého a tupého rozumu trvá jen tak dlouho, dokud se duch snícího nestane pokorným a odevzdaným, dokud se neočistí, nevytříbí a nestane se tak prostým, jemným, otevřeným a odevzdaným, aby se mohl sjednotit s Duchem Božím. Přestože je zážitek temné noci duše velmi depresivní, měl by jej každý člověk vítat, neboť je předzvěstí konečného svítání a brzkého uskutečnění*⁶⁸.